Michele Evangelisti

Můj první PTL: nezapomenutelný tréninkový zážitek

Domů jsem se vrátil v pondělí 2. září. Zatím se mi ještě nepodařilo docela obnovit rytmus spánku a bdění, takže mám stále problémy s usínáním. Mohu říci, že to byl jeden z nejzajímavějších a nejvýchovnějších zážitků mého života, zcela ve stylu „vždy zajdi ještě dál“ a „překroč své limity / své já“. A přesně po tom toužím.

Pro ty, kteří si nevzpomínají (mluvil jsem o tom ve svém posledním článku), zúčastnil jsem se závodu PTL neboli Petite trotte à Léon. Jedná se o zážitek, který překračuje klasické pojetí jakéhokoli závodu. Koná se každý rok poslední srpnový týden ve Francii a jde skutečně o naprosto mimořádné klání: účastní se ho týmy vybírané francouzskými horskými vůdci a všichni účastníci, kteří závod dokončí v časovém limitu, obdrží jako cenu zvoneček. Pořadí týmů se nestanovuje. Závod vymyslel generál cizinecké legie, který tímto způsobem testoval věrnost svých vojáků a také jejich fyzické, ale i mentální schopnosti. PTL je skutečně závod, který prověří vaši psychickou i fyzickou sílu. Moje tělo je fyzicky dobře trénované, řadu let běhám traily a ultra-traily a jsem zvyklý tvrdě pracovat, ale během těchto dnů jsem zažil několik velmi silných okamžiků. Za prvé, PTL by se mi nikdy nepodařilo dokončit bez Sergia a Veroniky: týmy jsou tady zásadní a našemu týmu #teamrock (tento název jsme pro PTL zvolili) se naštěstí podařilo dobře řídit energii a optimálně si rozdělit role ve skupině: jeden z nás měl na starosti GPS, druhý průvodce a třetí se zabýval techničtějšími částmi trasy.

Účastníci a statistiky z PTL v oblasti Mont Blancu

V rámci tohoto závodu PTL bylo pouze 20 % z účastníků v soutěži nových. Je to zvláštní, ale pochopitelné. Na běžných trailech je obvykle spousta nových členů a účastníci se často mění, ale tento závod je opravdu mimořádně náročný a první účast není vůbec snadná.

Náš tým absolvoval celou trasu za 146 hodin, 4 minuty a 55 sekund, spali jsme maximálně 9 hodin, a to v rytmu, který nám umožňoval využívat správnou energii, aniž bychom se unavili. Trasa vede přes ledovec, součástí jsou přechody přes rozbitá koryta a suťové stěny, které vyžadují extrémní pozornost, mnohem větší, než je potřeba při běžném horském závodě. Abyste závod zvládli bez rizika, je podle mě nutné mít alespoň minimální horolezeckou přípravu a netrpět závratěmi.

Obtíže během PTL v oblasti Mont Blancu

Začněme s fyzickými obtížemi: Řekl bych, že prvním problémem je překonat za 152 hodin a 30 minut víc než 26 000 metrů převýšení. Rozdělit si trasu dlouhou přes 300 km na vhodné úseky a celou ji zvládnout během stanoveného časového limitu je problém druhý.

Nadmořská výška (mnoho průsmyků je ve výšce kolem 3 000 metrů) navíc člověka dlouhodobě oslabuje. Počasí nám naštěstí přálo a nezaskočily nás žádné bouřky ani přeháňky, ale slunce je v této nadmořské výšce opravdu silné, snadno se spálíte a rychle unavíte, zvláště když spíte jen minimálně.

A když se dostaneme k duševním překážkám, o těch bychom mohli sepsat celou knihu: musíte dávat pozor na GPS, což je aktivita, na kterou vynakládáte obrovské množství energie, protože musíte současně věnovat pozornost cestě a tomu, kam šlapete. Trasa není značená, takže pokud uděláte chybu, největším rizikem je, že zabloudíte a skončíte na nějakém nebezpečném místě. Spotřebujete drahocennou energii a nakonec se vám nepodaří dodržet časový limit závodu. Musíte projít několika povinnými „body na trase“, kde se zaregistrujete pomocí čipu.

Mapa načtená do GPS obsahuje itinerář, kde jsou čtyři trasy v různých barvách: červená (standardní trasa), modrá (alternativní trasa pro případ sesuvu půdy nebo mimořádně nepříznivého počasí), černá (technicky mimořádně náročná trasa) a žlutá (neprobádaná trasa). Museli jsme zdolat velmi exponované balkony, schody, laviny, strmé skály a pozornost vždy udržovat na maximum, což je po určitém počtu hodin celkem komplikované. Mohli jsme se spolehnout pouze na dvě základny, ve kterých jsme měli náhradní oblečení a boty, a na tucet individuálně spravovaných přístřešků, kde jsme se mohli vyspat nebo najíst.

Odpočinek a jídlo během PTL v oblasti Mont Blancu

Jídlo a spánek jsou další dva kritické aspekty, které není radno podceňovat. Doma jsem si připravil a do vakuových sáčků rozdělil příděly jídla: polentu, rýži a parmazán: potraviny, které se nekazí a dodají člověku správné množství uhlohydrátů a proteinů. Tento druh jídla jsem kombinoval s lyofilizovanými pokrmy, které se dají rozpustit ve vodě.

Nakonec jsme po cestě sbírali také borůvky, ostružiny a maliny, což nás nabíjelo především emocionálně – cítili jsme se být více v kontaktu s přírodou a méně vnímali nepřátelskou tvář hory.

Co se týká spánku, únavu jsme museli zvládat chytře, abychom nepodlehli a nevzdali to. Stávalo se, že jsme na 5–10 minut zastavili, abychom si odpočinuli a překonali náhlou únavu, a každých 24 hodin jsme spali přibližně 1–2 hodiny v přístřešcích, které organizace PTL dala k dispozici. Odpočívali jsme, když to na nás přišlo, bez ohledu na to, jestli byl den nebo noc.

Regenerace po PTL v oblasti Mont Blancu

Po fyzické námaze, jakou PTL představuje, není regenerace jednoduchá: během závodu se člověku nedostatečně okysličuje krev, protože tělo si vlastně nikdy pořádně neodpočine, takže na konci soutěže už to „nebylo pěkné“. První věcí, kterou musíte udělat, je obnovit pravidelný rytmus spánku a bdění: dosud mám během dne chvíle, kdy jsem velmi unavený, a pak v noci nemůžu spát. Vím ale, že brzy se budu cítit tak dobře jako obvykle.

Pro fyzické zotavení je třeba se zaměřit zejména na doplnění tekutin a zmírnění zánětů svalů a zad (batoh a vybavení vážilo celkem asi 15 kg). Kompletní regenerace trvá přibližně měsíc.

Moje uspokojení po PTL v oblasti Mont Blancu a příští výzva

Díky PTL jsem měl možnost podívat se na místa, která bych jinak nikdy neviděl. Aspekt, který mě ovšem na celém závodě nejvíce oslovil, je spojení kultur a výměna energie a myšlenek s jinými týmy z celého světa. V těžkých chvílích jsme pomáhali ostatním účastníkům a jiní zase pomáhali nám, vzájemně jsme se porovnávali a poskytovali si vždy produktivní rady. Toto dobrodružství, jak závod rád nazývám, mi nabídlo příležitost, jak se lidsky obohatit. A právě tento aspekt se mi na něm líbí.

K závodu nastoupilo 119 týmů a pouze 25 jej nedokončilo, a to i díky této vzájemné spolupráci.

Další velkou radost mi udělali místní: všichni účastníci, včetně našeho týmu #teamrock, měli na zápěstí fialový náramek; v posledním kilometru před koncem nám lidé blahopřáli a vyjadřovali nám obdiv za úsilí, které jsme vynaložili.

Zvonek, který jsme dostali na památku, si uchovávám jako jednu z nejvzácnějších trofejí: když si s ním zazvoním, mám pocit, že jsem zpátky na PTL a opět prožívám intenzivní náročné chvíle a silné emoce. Je to zážitek, který všem vřele doporučuji, ale kterého lze dosáhnout až po mnoha letech příprav.

Tento zvonek je nejkrásnější medaile, kterou mám.

Teď se postavím na nohy a zanedlouho se zúčastním ekomaratonu, abych nabral trochu na rychlosti. Dám vám vědět!

Ať vám to běhá.

Michele