Maria Granberg

Žít život plný inspirace

V roce 2016 jsem po 6 letech neochvějného nasazení a příprav dosáhla nejvyššího bodu na Zemi. Když jsem stála na vrcholu Mount Everestu, 8 848 metrů nad mořem, připadalo mi, jako bych před sebou viděla celý svět. Věděla jsem, že tento okamžik v mnoha ohledech definuje můj život, který už nikdy nebude takový, jaký byl dosud. Toho jasného a větrného rána, 24. května, nestál na onom posvátném sněhu nikdo jiný než já, Pemba a náš přítel Sherpa Neema, který vrchol Everestu zdolal poprvé. V dohledu nebyla žádná další živá duše. Padla jsem na kolena, plakala radostí, vděčností a úlevou a zároveň se snažila udržet se pohromadě a šetřit všechny síly, které mi zbyly. Žít s neustálou nejistotou z toho, že nevím, s čím se na hoře setkáme, jestli to zvládneme nebo ne – to byl těžký otazník, který přede mnou stál tolik let. Teď jsem to všechno mohla pustit z hlavy. Everest vnesl do mého života nový smysl a vlil olej do ohně, který nešel uhasit. Dal mi smysl, vášeň, inspiraci a sílu nechat zmíněný otazník rozpustit. Jakkoli jsem si byla jistá, že to stojí za to, tak jsem také doufala, že mi život nedokáže, že se mýlím. O tisíce a tisíce kroků později jsem byla přesně tam, kde jsem chtěla být. Moje mysl byla čistá a když jsem tam stála a dívala se přes nekonečné množství sněhem pokrytých vrcholů a cítila, jak se každou sekundu zrychluje vítr, věděla jsem, že existují věci mnohem větší než já. Věci, které ještě musím objevit, pochopit a naučit se. Ty poslední kroky na vrchol – to bylo jen pár kroků z mnoha miliard. Tenhle konec byl jen začátek.

Když jsem v průběhu let narážela na překážky a něco mi připadalo obtížné, v mysli se mi opakovaně vynořovala mantra, která mě přesvědčovala, že „pokud nevystoupím ze své komfortní zóny, nikdy se nezměním“. Jindy, když moje hlava zpochybňovala můj sen, vynořovala se mi slova, která pronesla liberijská politička Ellen Johnson Sirleafová: „Pokud vás vaše sny neděsí, nejsou dostatečně velké“. Dodalo mi to odvahu pustit se do boje proti nedůvěře sebe v samu a jasně vést své další kroky. Tato slova mě nejen udržovala v chodu, ale naučila mě také oceňovat strasti, zůstat zvídavá i v těžkých chvílích a připomínat si, že výzva je pokrok a bez pokroku nemá nic smysl. Všechno to byla součást cesty a jak se tato cesta prodlužovala, mé kroky se stále méně týkaly toho, co jsem potřebovala udělat, a stále více toho, kým jsem se měla stát. Chtěla jsem si nastavit tak velký sen, abych bych ho nemohla dosáhnout, dokud ze mě nebude člověk, který to dokáže. Trenér gymnastiky Carl Paoli, se kterým jsem se před mnoha lety setkala, poukázal na to, že „způsob, jakým definujete své cíle, určí, jak se budete při svém pokroku cítit“. Pár slov, která mi dávala větší smysl. Mým záměrem bylo vytvořit tu nejlepší verzi sebe, proto jsem chtěla stále objevovat a posouvat se vpřed směrem k cíli, o kterém jsem věděla, že má smysl. Proces objevování, formování sebe samé a přispívání.

Když jsem sestoupila dolů z Everestu a vrátila se zpátky na úroveň moře, byla jsem plná pocitu těžce vydobytého naplnění a pomalu jsem se začala oddávat vzpomínkám na celoživotní dobrodružství. Když jsem přecházela hranice z Tibetu do Nepálu, měla jsem náhle pocit jakéhosi odporu, který se mi vynořil v koutku mysli. Ten pocit se nevědomky proměnil ve strach a než jsem se zmohla na realitu, žádala jsem o vízum do Pákistánu. Vynořil se ve mně strach z návratu domů a „uzavření kapitoly“ Everestu a vyvolal unáhlené a zmatené rozhodnutí vylézt na Broad Peak, mohutnou horu vysokou 8 051 metrů. Moje tělo bylo vyčerpanější, než jsem si byla ochotná připustit, a poté, co jsem téměř 8 týdnů žila nad úrovní 5 300 metrů, byla vyčerpanější i moje mysl. Najednou jsem si uvědomila, že jsem ztracená a toužím po něčem, co by zaplnilo mezeru po smysluplném snu, který byl pryč. Úleva, kterou jsem pocítila, když jsem se konečně zbavila nejistoty před expedicí, mi nečekaně přesvědčivě ukázala, jak drahý je mi život. Pákistánská byrokracie rychle ukončila všechny zbývající naděje, že bych mohla pokračovat ve svém dobrodružství, a mně nezbylo nic jiného, ​​než se postavit tomu, že nadešel čas opustit Himálaje a vrátit se domů do Švédska. Byla jsem k smrti vyděšená. Měla jsem pocit, jako kdyby existovalo tolik otázek, na které jsem dosud nenašla odpovědi. Sotva jsem dokázala pochopit, co jsem sama zažila, natož abych to dokázala vysvětlit někomu jinému. Ale bylo se opravdu čeho bát? Jak jsem se tak houpala tam a zpátky mezi štěstím, vděkem a strachem a nebyla schopná zvládnout další krok, vše posunulo náhodné setkání s cizím člověkem a já najednou uviděla celkový obraz. Obraz toho, co jsem si myslela, že tato cesta bude a že ve skutečnosti přesně tím byla.